Připomínka 75. výročí ukončení II. světové války
V době uzavření škol a platnosti mimořádných opatření, která znemožňovala větší akce, si žáci důstojně připomněli toto výročí. V rámci domácí výuky dostali za úkol objevit v Ostravě a blízkém okolí jakékoli místo, které nějakým způsobem připomíná události II. světové války – ať už se jedná o pomník padlým hrdinům, název ulice, parku či mostu. Někteří žáci v době uzavření škol pobývají na chatách a chalupách, či u babiček a dědečků a neměli možnost fotku na výše uvedené téma pořídit. V takovém případě postačilo vyfotit se s rozkvetlým šeříkem, protože i ten je jedním ze symbolů konce druhé světové války.
A která místa žáci navštívili? Most Miloše Sýkory, památník ve Svinově a na Vřesině, památník v Komenského sadech, památník v Jilešovicích, pěchotní srub v Kozmicích apod.
Někteří žáci místo fotek sepsali vzpomínky na své rodinné příslušníky a také na to, jaké byly jejich osudy za II. světové války. Můžete si je přečíst níže.
Všem žákům za krásné fotografie, příběhy a vynaloženou námahu děkujeme J.
Druhá světová válka – vzpomínky pamětníků
Toto jsem napsala s pomoci sestry mojí babičky (Libuše) a jejího manžela.
První polovinu 2. světové války strávila v Ostravě. Zrovna nastoupila do 1. třídy. Pamatuje si, jak Němci přišli v průběhu vyučování do třídy a odvedli jejich učitele Nečesaného, kterého pak už nikdy neviděli a místo něho tam přidělili německého učitele, který byl na ně zlý. Její otec byl taxikář a vlastnil tři auta, které ještě splácel. Němci mu nabídli, že buď pro ně bude jezdit, nebo mu zabaví auta. On toto odmítl. Němci mu tedy zabavili auta, které i tak musel splácet. Aby uživil rodinu, začal pracovat jako slévač na huti ve Vítkovicích. Jednou v průběhu směny někdo sabotoval výrobu, a tak Němci všechny přítomné vyslechli a odvedli na nucené práce do Německa do Brüxu. Později se to tam vybombardovalo a tak se chopil příležitosti a s dalšími dvanácti lidmi utekl a na konci války se vrátil do Ostravy. Potom prý říkal: „Nejlepší Němec je mrtvý Němec zakopaný tři metry pod zemí.‘‘ Podobné zkušenosti měla její teta, která byla židovského původu a konvertovala ke katolictví, poslali ji s manželem do Terezína a pak do Osvětimi. Zachránilo ji to, že uměla přepisovat z němčiny do češtiny a naopak. Všechno přežili, ale z pochopitelných důvodů se jim o tom nechtělo mluvit.
Kvůli obavám z bombardování poslali Libuši a později její nově narozenou sestru k rodině na hory. Do osady Řehucí v Beskydech. Existoval přídělový systém, ale jídla měla vždycky dost. Vzpomíná na preciznost Němců ve všem, např. jim udělali rodokmeny do 3. kolene, jestli nemají židovské předky. Na horách byli hodně aktivní partyzáni a vzhledem k tomu, jak vysoko to bylo, se tam Němci báli chodit. Jediný problémem byl „aktivní soused‘‘. Většina lidí partyzány podporovala a i u nich několikrát přespávali a Libuše je měla párkrát někam zavést. S tím tam bylo riziko – ve vedlejší osadě Němci vystříleli dvě rodiny. Centrum představoval hotel Charbulak, kam se přistěhovali Němci a udělali z něho úřad, odkud přicházely kontroly množství potravin a kontrolovaly se plomby na rádiích. Libuše si pamatuje na nadlesního, který byl Němec a kterému donášeli (např. Když se muži opili a provolávali: „Sláva partyzánům!“). A když se ho lidi na konci války chtěli „zbavit‘‘, tak se ukázalo, že je neudával a dali mu medaili. Jako největšího kolaboranta s nacisty si vzpomíná na ředitele zdejší školy. Ke konci války přes toto území Němci ustupovali. V květnu 1945 pro ně přijel otec a vrátili se do z části zničené Ostravy. Po návratu se ještě objevil problém, protože otec našel v domě nevybuchlou bombu.
Moje mamka si vzpomíná, jak ji moje praprateta, která byla původem židovka, říkala, že ke konci války byla odvedena do Terezína, kde v době epidemie tyfu ošetřovala nakažené a sama se pak nakazila, ale přežila to, ale její manžel (který byl v koncentračním táboře, protože si vzal moji prapratetu) byl převezen do jiného koncentračního tábora, kde zemřel.
Markéta V. 9. A
Chtěl bych vám říct příběh mého pradědy Matěje Fojtíka. Za 2. světové války pracoval na dráze ve Veselí na Moravě, kde prováděli sabotáže na německých vlacích. Na udání byl zatčen gestapem a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. I přes velké útrapy strávené v táboře přežil nakonec i pochod smrti s 36 kg (21. 4. 1945 – 1. 5. 1945), kdy po 14 dnech byl osvobozen běloruskou armádou. Jsem hrdý na svého pradědu, který svou vůlí přežil toto hrůzné období války a díky tomu jsem na světě i já a moje rodina.
Matěj F. 7. A
